sobota 3. prosince 2016

většinou metafyzika

PROČ JE NĚCO A NE NIC?

Proč je něco a ne nic – lze přeformulovat na: proč je složité něco a ne jednoduché něco? Proč vůbec něco je? Nic můžeme chápat jako jednoduché/prosté bytí (Hegel: abstraktní bytí bez vlastností je identické s nicotou, s Ničím).

 Upřesnění reformulace otázky "proč je něco a ne nic": proč je složité něco a ne jednoduché prosté bytí bez dalších vlastností a bez objektů?


Když se ptáme, proč je vůbec něco, ptáme se, proč jsou tady objekty, proč zde není jen holé čisté bytí bez vlastností/objektů.

Nic ve smyslu ne-bytí nemá ani vlastnost existence, tedy takováto Nicota nemůže být/existovat už z pouhých formálních logických důvodů.

Když chceme chápat nicotu, odsekáváme postupně ze světa všechny vlastnosti, odstraníme všechny objekty a barvy, zůstává holý černý/bílý prázdný prostor, pak odmyslíme i prostorovost samotnou, zbude jen bod, ale i to je pozůstatek prostoru, jdeme tedy v abstrakci/odsekávání vlastností ještě dále, až zůstane jen neprostorové "něco", jediný objekt, holá entita bez vlastností, která ale musí mít vlastnost existence. 

Nedokážeme myslet nic ještě prostšího: jeho holý jednoduchý jeden objekt bez vlastností, jen s holou existencí (ten si nedokážeme představit, ale dokážeme ho myslet). Můžeme si představit, že je neprostorový, bez kauzálního vlivu, který by vysílal nebo přijímal. Může být i mimo čas? Může být ve věčné statické existenci Einsteinova eternalismu pokrývajícího věčně bez-čase minulost, přítomnost i budoucnost. 

Nelze myslet ne-předmět.

--

JE VE SVĚTĚ LOGIKA?

Možná ne, jen svět nejsme schopni myslet nelogicky. 

a) Je logika v naší části světa? tam spíš ano, atm jsme vznikli (svět pomalejších rychlostí a větších objektů)

b) Je logika v jiné části světa (mikrosvět)? tam být nemusí.

Bylo by arogantní si myslet, že svět podléhá naším evolučně vzniklým logickým limitám rozumu.

Je zřejmě pravděpodobnější, že se logickými strukturami svět nevyčerpává.

--
CO JE TO BYTÍ?

Přítomný výskyt. Věc, která má bytí, se zde vyskytuje/nachází, je zde přítomná. Věc, která bytí nemá, není přítomná, nevyskytuje se zde.

Kategorie bytí vzniká tehdy, když zavedeme kategorii myšleného. Rozdíl mezi věcí pouze myšlenou a skutečnou je v tom, že jen druhá má bytí/existenci.

Einsteinovská existence pokrývající ve 4D časoprostorové krychli (statický eternalismus) existenci minulou+přítomnou+budoucí je obecnější než existence jako přítomnost/přítomný výskyt.

KDE JE ZRAKOVÁ PŘEDSTAVA?

V jiné zrakové scéně/plátně než je to právě viděné: dochází k překmitu na jinou zrakovou scénu.

Ověř si: zkus si představit banán na stěně tvého pokoje - dojde k překmitu, nemůžeš vnímat zároveň stěnu pokoje i imaginární banán, ale vždy jen jedno z toho. 

MUSÍ BÝT VŠECHNO UVAŽOVÁNÍ ZALOŽENO NA PŘEDMĚTECH, DOKONCE I VÝCHODNÍ MYŠLENÍ?

Ano. I tzv. procesuální myšlení chápe proces jako objekt, který se skládá z objektů: svých stavů, fází svého vývoje. Stejně tak relační myšlení vnímá vztahy/relace zase mezi objekty, a nakonec samotné vztahy/relace jsou jistými objekty (a existuje více druhů/typů vztahů). Relační myšlení vnímající propojenost všeho je nemožné bez pojmu objektu: propojenost je mezi určitými objekty a samotná tato propojenost je určitým typem objektu.

Tedy: abychom mohli říct, že něco je propojené, musíme mít ponětí o dílčích elementech, což jsou předměty.

Ne-předmětné myšlení je nesmysl.

Objekty mohou být definovány s různou mírou přesnosti, mohou mít neostré hranice, částečně se prostupovat/překrývat.


CO JE TO OBJEKT?

Je to "něco"/předmět/věc/entita.

Je odlišný od jiných objektů, jeho základní vlastností je tedy oddělenost od jiných objektů, má tedy nutně hranice.

Ovšem je zde výjimka: můžeme si představit, že by existoval jen jeden jediný nekonečný objekt bez hranic. Ovšem už myšlenka o něm by od něj byla oddělená, mezi jí a ním by vedla hranice.

Dále, objekt má určitou identitu/charakteristiku (esenci, obsahové vymezení).

Je to tedy něco uchopitelného, popsatelného, něco, co existuje po alespoň jeden okamžik. Nemusí jít tedy o statickou věc.

Obvykle si představujeme prostorové objekty s prostorovými hranicemi vymezujícími jejich odlišné tvary a oddělujícími je od jejich okolí, od prostředí, ve kterém jsou a interagují s ním. Ale máme i neprostorové objekty, třeba čísla.

Objekt nemůže být vymezený jen negativně tím, čím není, ale i pozitivně tím, čím je, tedy nemá pravdu post-strukturalismus.

Díky jazyku někdy můžeme zapomínat na propojenost…přesné myšlení svádí k zjednodušování, redukuje počet a druhy vztahů a dělá si iluze, jak jsou objekty od sebe dobře oddělitelné, jak snadno jsou vymezitelné jejich hranice…přechody mezi objekty mohou být postupné, nikoliv jednoznačné, ostré, skokové…pak je zde ČÁSTEČNÁ libovolnost v tom, jak realitu přesně rozškatulkujeme: někdy mohou existovat dva rovnocenné odlišné způsoby, jak něco rozškatulkovat (třeba barevné spektrum u různých etnik) – ale nelze danou věc/jev rozškatulkovat VŠEMI způsoby!

CO JE TO ZÁKON?

Opakující se korelace mezi alespoň dvěma entitami.

CO JE TO ŘÁD?

Je založen na zákonité (viz výše, co je to zákon) kontinuitě.

CO JE TO VZTAH?

Je to "něco"/entita/objekt/předmět/věc.

Můžu myslet sebe-vztah (sebeidentitu, A = A, já = já, Karel = Karel) jen tak, že daný jeden objekt (A, já, Karla) virtuálně rozdělím na hypotetické dva (identické) objekty.

Běžněji je vztah chápan jako objekt mezi alespoň dvěma objekty.

Vztah dané objekty spojuje, slučuje, je to vazba mezi nimi a říká, že mají něco třetího (určité X, třeba vlastnost, jiný vztah) stejného/podobného/jiného/opačného.

Vztah lze chápat jako množinu určitým způsobem objekty (které jsou ve vztahu) poměřující, srovnávající, spojující, shrnující.


CO JE TO KAUZALITA?

Jde o vztah mezi událostmi/jevy/věcmi/situacemi.

Jde o časovou následnost, většinou také o prostorovou blízkost/styčnost/styk/bezprostřední kontakt/dotyk daných jevů.

Příčina v čase předchází (svému) následku/účinku.

Po podobných/stejných příčinách následuje v čase podobný/stejný účinek - je zde tedy jistý řád, zákonitost.

Může jít ve skutečnosti o jediný kontinuální proces, kde příčina a účinek jsou jen jeho odlišné fáze: příčina je jeho ranější a účinek jeho pozdější fáze. Není tedy nutné příčinu a účinek příliš od sebe oddělovat, příliš je atomizovat. Je v tomto kontinuálním kauzálním procesu/toku přenášena kauzální síla/vliv? To je nepodložená spekulace!

Dochází mezi příčinou a účinkem k předání kauzálního vlivu/síly? To je nepodložená spekulace!

Způsobuje jedno kvále druhé? Někdy myšlenka rozvíjí jinou myšlenku, někdy myšlenka je reakcí na podnět, pocit. Ale sledujeme jen často pravidelné/opakující se/zákonité korelace, tedy zákonité souslednosti/posloupnosti kválií.

Plodí příčina účinek jako matka dítě ze sebe? Rozvíjí příčina už v sobě nějak zárodečně obsažený/zavinutý, potenciálně přítomný účinek? To jsou hezké spekulace, ale nevíme to, vidíme vždy jen posloupnost, někdy zákonitou souslednost, korelaci, postupný zákonitý následný výskyt dvou či více jevů/věcí/událostí.



JAKÝ JE ROZDÍL MEZI SEXEM A ONANIÍ?

Rozdíl je zejména v mysli, tedy v tom, co považujeme za lepší, významnější.

Hmatové stimuly na genitáliích nejsou u onanie a sexu tak odlišné (tantristickou onanií a různými pomůckami lze onanii výrazně zlepšit i prodloužit) a nejsou pro celkovou slast, tedy uvolnění na různých místech těla, ani tak důležité - tam je spíše důležité to, co si o dané aktivitě (onanie, sex) myslíme a jaký význam jí přikládáme.

JAKÁ ZAMĚSTNÁNÍ JSOU POHODOVÁ ( = MÉNĚ NAPĚTÍ) A JAKÁ JSOU PLNÁ NAPĚTÍ, AČ JSOU PRESTIŽNÍ?


Pohodová zaměstnání, která lidi chybně podceňují: vrátný, knihovník, někdy skladník, někdy dělník na stavbě (jen tam, kde není moc námahy), mnoho nižších funkcí, kde je málo odpovědnosti a málo starostí o budoucí vývoj, málo řešení problémů, nižší kancelářské práce, pokud tam není hodně úkolů.

Zaměstnání, která lidi chtějí, přitom jsou velmi stresující, plná napětí: politik, často novinář, často učitel na základní a střední škole (až na vesnice a maloměsta, kde jsou děti zatím ještě hodné), většina vyšších funkcí (manažer, ředitel), kde je hodně odpovědnosti a starostí.

Lidé mohou být těmito stresujícími povoláními naplňováni, mohou v nich mít smysl, ale přesto v nich po většinu času mohou strádat, trpět, být ve stresu a napětí.

CO SDÍLÍ KVÁLIA S NEURÁLNÍMI KORELÁTY?

 Kvália jsou už principiálně neprostorová, nespojitelná s neurálními koreláty v jednom (fyzikálním) prostoru…ale kvália by měla sdílet s koreláty kauzalitu, možná nemusí  sdílet prostor, ale jen časové a kauzální vztahy

Musí sdílet zejména čas, časový vztah: jsou zároveň (společný výskyt/přítomnost = korelace).

Zvuková kvália (včetně myšlení, tedy kvazizvuků "vnitřního hlasu/řeči) a tělesná kvália (včetně slasti a strasti) sice umísťujeme do zrakového prostoru/zrakové scény (tělesná data umísťujeme do různých míst zrakového těla), ale sama o sobě jsou neprostorová, bez prostorové lokalizace, nejsou nikde, na žádném místě zrakového vnímaného prostoru.

Kvália by byla neviditelnými vlastnostmi (vnitřku) neutrálních korelátů a skrze ně by projevovala svou kauzalitu - bez kválií by samy koreláty měly jinou kauzalitu.

K JAKÉMU MYŠLENÍ VEDE MINDFULNESS?

K obecnému, tedy neurčitému: když už člověk v mindfulness myslí třeba na pohyb, tak ho myslí neurčitě, nemyslí konkrétní pohyb. Není tam přesná konkretizace, lokalizace.

Jde o pomalejší myšlení bez zatínání svalů na lebce. Spolehnutí na to, že myšlenky vplynou do vědomí pomalu, nenásilně. Pomalejší, méně strukturované, rozšířené - bez ohraničených škatulek.

Není tam tolik emocí, protože ty vznikají se zaměřením na něco specifického, což tady schází. Věčný jeden život. Věčně živý běh, věčně živá láska,...

Popisuje se zde vlastní naladění.


Pro filozofii nevhodné, zde chybí pracnost, usilovnost, disciplinovanost, klopotnost.

Zaměřuje se na celek.

Málo myšlenek!

Vnímání propojenosti, provázanosti.

Jsme spolu-aktivní, součásti jednoho těla skutečnosti - já jsem jedna ruka, druhý je druhou rukou vesmíru.

Nejsme pasivní loutkou vesmíru, jsme jeho spolu-aktivní sou-částí.

Vše je jedna věc, která se neustále mění, jeden organismus/bytost, jeden proud/tok.

Při mindfulness není námaha, napětí svalů na hlavě/lebce.



Ze všeho uděláme v mindfulness jeden objekt (překrývající celou zrakovou scénu), vše se stane jediným zrakovým panoramatem/scenérií a o jediném objektu se toho nedá moc myslet, lze ho jen vnímat: když je vše jeden objekt, oči jsou i méně zaostřené, oční svaly víc vypnou, víc uvolnění. 

JSOU MYŠLENKY MOJE?

Přivlastňujeme si je, ale jsou to jen další vyskytující se objekty vedle jiných objektů, jsou to věty vnitřní řeči/hlasu. 


JSEM OVLIVNITELNÝ?

Ano.

Pozitivní část ovlivnitelnosti: jsem otevřený tomu, co sám už částečně považuji za správné. Zde mnohé před ovlivnitelnosti dobře chrání jinak špatná vlastnost: dogmatismus.

Negativní část ovlivnitelnosti: pro silnou emoci se tím nechám strhnout až moc, význam nové skutečnosti pak přecením, nepoměřím jej adekvátně vzhledem k tomu, co jsem zastával už předtím.

DVA ROZDÍLNÉ SYSTÉMY USPOKOJENÍ V MOZKU

Píše o nich Norman Doidge (Váš mozek se dokáže změnit, s. 103-104).

1) Systém příjemného vzrušení - potěšení z "chuti", z bažení, touhy - aktivujeme ho, když si představujeme něco, po čem toužíme: vysněný sex, vysněné jídlo, aktivuje se při sledování porna...zvyšuje napětí, je spojen s dopaminem

2) Systém rozkoše z uspokojení - pocit uspokojení, potěšení z "konzumace" sexu či jídla - je to uklidňující, naplňující potěšení - zde jde o endorfiny (příbuzné opiátů) - jde o pocit pokojné, euforické blaženosti

Ač i v prvním systému je příjemné uvolnění slasti, v druhém je uvolnění slasti více. V prvním je také hodně napětí z touhy, vzrušení, rozrušení, bažení. První může být intenzivnější, prudší (a mít i intenzivnější a prudší slast, ale obvykle krátkodobou, vybičovanou), ale je zde i dost napětí: je spojen s motivací, kdy po něčem prahneme, což je strast.


PODOBNOST ŘECKÉHO A VÝCHODNÍHO MYŠLENÍ

Obojí za skutečně existující považují jen nezávislou, věčnou nebo statickou existenci, vše pomíjivé a podmíněné je skoro nejsoucí, jen konvenčně existující, pouhý jev.


ZÁHADA BYTÍ

Údiv, hrůza, když člověk neví:

1) nechápe, diví se, že je svět

2) nechápe, co je svět

Proč je svět?

Proč je svět takový?

Honza:

1) Údiv, že je svět. Proč je svět? Proč je zde něco? Proč zde vůbec něco je?

2) Údiv nad tím, co je svět. Co je svět? Co to je?

3) Údiv nad tím, proč je svět takový. Proč je svět takový? Proč je to takové?

--

Co je to tady to před námi, kolem nás, kolem?

Záhada, tajemství, nepopsatelná živá konkrétní realita.

Pořád to jede, nezastavuje se to, jede to pořád jen jedním směrem, nejde se vrátit.

----


Myšlení - pohyby očí používány jako nástroj mysli, jako "ukazovátko". přesněji něco jako gestikulace.

Při obsesi nebo když při meditaci nechceme na něco myslet, ustrneme, napneme/stáhneme svaly lebky. 

Focus/zaostření očí - vyhlíží v dálce predátora nebo přeneseně vyhlíží novou myšlenku.

Promýšlení dříve korelováno s usilovným prohlížením objektu.

Mindfulness = uvolnit sevření mysli = uvolnit svaly lebky, svaly kolem čí, obočí.


Jak na obsesi?

1) Masáž svalů lebky - čelo, spánky, jemná masáž prsty.

2) Uvolnit svaly lebky prostým zaměřením se na ně a říct si "uvolnění, povolit, povolení...".

--

Vědomí může být globální pracovní plocha, zápisník - slouží jako námět, podnět, problém, vznesená otázka, které si v dalším kroku vyžadují rozvinutí, reakci, odpověď, vyřešení problému/potíže.


--






sobota 26. listopadu 2016

SÁM NEBO S DRUHÝMI?

JSME ŠŤASTNĚJŠÍ S DRUHÝMI NEŽ SAMI?

Obvykle ano, ale pak jsou případy, kdy ne:

a) když nás druzí dlouhodobě nudí

b) když máme v dané skupině konflikt - strast, která ještě dlouho po hlavní strastné intenzitě doznívá

Hrozí-li ti tedy ve skupině konflikt nebo dlouhodobá nuda, zůstaň doma. Na konfliktu nevadí ani tolik jeho hlavní strastná kulminace, ale jak dlouho po ní ještě trpíš, tedy důležitější je délka trvání strasti než její nejvyšší intenzita (vrchol, peak). Kdo je více "splachovací", tolik se konfliktů bát nemusí.

Konflikty, které jsou malé a nemají větší dopad nebo jsou i velké, ale rychle v tvém prožívání odezní, nemusíš brát tolik v potaz.

Zato dlouho přetrvávající nudu je třeba brát v potaz: pronudit se celou dobu hospodského sezení nebo výletu s někým nezajímavým je velmi prožitkově nevýhodné, to je lepší zůstat na Facebooku.

JSME ŠŤASTNĚJŠÍ S PARTNEREM NEBO SAMI?


Záleží na tom, zda s ním/ní máme spíše dlouhodobou slast nebo strast.

Nejde o intenzivní momenty, ani o ty pozitivní (orgasmus), ani o ty negativní (ostré, ale krátké hádky), protože ty nakonec moc jednotek slasti/strasti nedají.

Nejdůležitější je časové trvání: jestli máme s partnerem spíše dlouhodobou pohodu nebo spíše dlouhodobou nudu, otrávenost nebo dokonce hádavost a napětí (i nuda už je strast, napětí je pak strast ještě větší).


Také je třeba situaci poměřit s tím, když bych byl s někým jiným nebo sám: pokud jsi navztekaný otrávený mrzout, být sám nebo s někým jiným ti asi moc nepomůže.
------------



 scházet se jen se známými, nový lidé často vzbudí napětí

- ale co když člověk sám je v napětí? ne vždy: viz ÚTĚK DO DIVOČINY, Ramana Maharši, lovci v ledových pláních,...ale spíš výjimky (?)...

- možná sociální potřeba (jako potřeba se najíst, je třeba ji uspokojit): chvíli buď s druhými, pak co nejvíc sám - každý den buď hodinku nebo dvě s druhými, pak sám...

- je otázka, jak velkou má člověk sociální potřebu: kolik hodin být sám + s druhými

- naše geny z kmenů cca 150 osob, jsou pořád s někým - pořád komunikují, drby, kanadské žertíky, společná hra s dětmi, pracují minimálně

- introvert má pár lidí a je pak na nich příliš závislý (+ napětí úzkosti, že o ně přijde)

- mít jen povrchní vztahy hédonicky dobré není

- hlouček ideálně 4 lidé, 3 dobré, 4 lepší, ještě lepší 5...2 nejhorší

- 2 dobré tehdy, pokud vztah hodně dobrý

- 5 lidí, tedy dobrá parta lepší než 2 velmi dobří kamarádi

- lepší (hédonicky, pro uvolnění) je být s dobrým kamarádem v partě než s ním být jen sám

- když jsou jen 2, musíš být v neustálé interakci, nemůžeš si spokojenost vychutnávat

- když delší výlet, kde se primárně jde, tak se 2 hodiny dle konvence povídá, pak konvence začne trochu korodovat a může se i mlčet


- neustálé skákání do řeči v skupině, hodně nudy, druzí nedávají pozor, chtějí často jen mluvit a žvanit sami

- být radši venku než doma, s druhými než sám, mírný pohyb procházek radši než ležení v posteli

mírný fotbálek (společnost + legrace + moc se nenamáháš + nemáš větší touhu vyhrát) lepší než procházka sám, i lepší než procházka s lidmi dokonce, protože fotbálek dává stimuly k legraci - srovná se to, když procházka s lidmi s programem

 sport krátký intenzivní nebo vytrvalostní? -oba špatné, horší vytrvalostní, tam sice námaha trochu menší, ale zase mnohem déle

čajovna, kavárna, vinárna, hospoda - co z toho? čajovna ne, je bez alkoholu, stejně kavárna proto není optimální

vinárna nebo hospoda? víno vypijeme rychleji, což je horší, výhoda vinárny větší klid (ale nepřeváží první nevýhodu), ale méně uvolněné prostředí - ideál klidnější hospody, kde nejsme nervózní z hluku

alkohol s mírou kvůli kocovině + zdraví + když se napijeme víc, smutek - pít pomalu

jít na kešky nebo na pivo? kdybychom si vzali pivo s sebou, tak na kešky

úterý 22. listopadu 2016

K ontologickému argumentu

K ONTOLOGICKÉMU ARGUMENTU

To, nad co nic většího nelze myslet = nejdokonalejší jsoucno.

(Skutečné/reálné) nejdokonalejší jsoucno nemůže být pouze v nahlédnutí, ale myšlené nejdokonalejší jsoucno může být pouze v nahlédnutí.

"Je-li tedy to, nad co nic většího nelze myslet, pouze v nahlédnutí, pak to, nad co nic většího nelze myslet, je zároveň něco, nad co lze myslet něco většího."

Je to chyba: jde o neplatnou implikaci (jestliže - pak, zde: je-li - pak).


Ze stavu světa (v němž neexistuje nejdokonalejší jsoucno) neplatně odvozuje, že (v takovémto stavu světa) je pojem/myšlenka nejdokonalejšího jsoucna rozporný.

Operuje se DVĚMA různými nejdokonalejšími jsoucny: s myšleným nejdokonalejším jsoucnem a reálným nejdokonalejším jsoucnem a chybně je ztotožňuje/zaměňuje.


Tedy:

Jestliže neexistuje reálné nejdokonalejší jsoucno, pak z toho neplyne, že myšlené nejdokonalejší jsoucno nemá vlastnost (nutné) existence.

--

Dobře to objasníme přes pomůcku MOŽNÝCH SVĚTŮ:

V aktuálním světě, kde neexistuje nejdokonalejší jsoucno, není naplněn pojem/myšlenka/idea nejdokonalejšího jsoucna. V jiném možném světě by být naplněn mohl: je to možné = myslitelné (proto jde o myšlené = myslitelné = možné nejdokonalejší jsoucno).

Ale nejdokonalejší jsoucno má nutnou existenci, tedy existuje ve všech možných světech. Pokud neexistuje v našem aktuálním světě, pak takovéto jsoucno neexistuje vůbec, ale to neznamená, že se tím ruší jeho definice, jak si mylně myslí Anselm. Dále můžeme mluvit o pojmu nejdokonalejšího jsoucna, byť takovéto jsoucno neexistuje.

--

Ještě jednodušeji:

Anselm se ptá: ateisto, jaké nejdokonalejší jsoucno máš ve tvém světě? Jen pojem/ideu/myšlenku nejdokonalejšího jsoucna? Tak to není to úplně nejdokonalejší jsoucno, víc (= dokonalejší/nejlepší/nejvyšší/největší) je reálné nejdokonalejší jsoucno!

Ateista však může klidně odvětit: to je pravda, reálné nejdokonalejší jsoucno je víc než idea nejdokonalejšího jsoucna, ale jelikož (reálné) nejdokonalejší jsoucno neexistuje, musíme si vystačit s jeho ideou...

--

V této větě:

"Je-li tedy to, nad co nic většího nelze myslet, pouze v nahlédnutí, pak to, nad co nic většího nelze myslet, je zároveň něco, nad co lze myslet něco většího."


Je chyba v tomto:

"Je-li tedy to, nad co nic většího nelze myslet, pouze v nahlédnutí"

Proč?

Reálné "to, nad co nic většího nelze myslet" v ateistickém světě není vůbec, neplatí tedy, že je pouze v nahlédnutí. 

Pouze v nahlédnutí je myšlenka "toho, nad co nic většího nelze myslet", ale nikoliv ono samotné

Z této záměny mezi reálnou entitou a pouhou myšlenkou na ní plyne i následující chyba, která je zde:


"to, nad co nic většího nelze myslet, je zároveň něco, nad co lze myslet něco většího"

Proč? 

Zaměňují a chybně ztotožňují se zde dvě odlišné "to, nad co nic většího nelze myslet":

"To, nad co nic většího nelze myslet" se v ateistickém světě tím, že nic takového neexistuje, chybně ztotožnilo jen s myšlenkou (= je jen v nahlédnutí) "toho, nad co nic většího nelze myslet". Toto ztotožnění je chybné proto, že myšlenka věci a věc sama jsou dvě odlišné entity.

A pak se chybně tvrdí, že "to, nad co nic většího nelze myslet, je zároveň něco, nad co lze myslet něco většího", protože v této větě zmiňované "to nad co nic většího nelze myslet" není doopravdy ono samo, ale jen myšlenka na něj/o něm (jeho myšlenka/idea), a proto lze myslet ještě reálné "to, nad co nic většího nelze myslet", které je jistě větší/dokonalejší než pouhá jeho idea.



Poznámka: Záměrně nerozlišuji mezi klasickou variantou Anselmova důkazu, kde dokazuje "jen" existenci Boha a silnější variantou důkazu, kde se Anselm snaží dokázat nutnou existenci Boha. Moje řešení platí pro obě varianty: v obou se chybně nerozlišuje mezi věcí a pouhou myšlenkou na ni.


--

další diskuze:

Ve světě, kde existuje "to, nad které nic většího nelze myslet" jako pouze myšlené, mu jednoduše nic neodpovídá, pojem této entity nemá extenzi (extenzí je prázdná množina), což spor není.

Nejdříve terminologická poznámka: odteď zde budu "to, nad co nic většího nelze myslet" označovat jednoduše jako T.


Nakolik Anselm jen porovnává, že T s existencí je víc/větší než T bez existence, natolik má pravdu. Jenže on zaměňuje T a ideu T, jak ještě ukážu.



Jakou chybnou záměnu dělá Anselm?

 Platí, že T je větší než idea T, ovšem i ateista uznává, že když myslí T, nemyslí jen ideu T, ale T s existencí, dokonce s nutnou existencí. Jenže si na rozdíl od teisty nemyslí, že takovéto T existuje (ale uznává, že T, pokud něco takového je, existuje, protože existence, dokonce nutná existence, je nutnou podmínkou T).


V čem PŘESNĚ Anselmova záměna spočívá?


Plyne z vágního pojetí toho, kdy je něco tzv. "v nahlédnutí" (v mysli/rozumu/intelektu, jen jako idea/myšlenka/pojem/koncept, v intelektuálním/rozumovém či jiném "nazření").


"Být v nahlédnutí" má dva významy, které Anselm používá nerozlišeně, což způsobilo úspěch chybného ontologického argumentu.


"Něco je v nahlédnutí" když:


1) Je myšlenkou/ideou

2) Je myšleno


Když ateista říká, že T je jen v nahlédnutí, myslí tím, že je jen myšleno (2. význam), nikoliv že je jen myšlenkou (1. význam). V ateistickém světě T není myšlenkou, ale je jen myšleno, protože v něm neexistuje. V ateistickém světě máme pojem T, neexistuje však T samo, tedy T není myšlenkou/pojmem T, i když zde máme myšlenku/pojem T.



Úplně jednoduše: Jestliže pro ateistu existuje jen pojem T a nikoliv T samo, netvrdí tím, že T je jen pojem, ale jen to, že T vůbec neexistuje (ačkoliv samozřejmě uznává existenci pojmu T)!


Tedy: jde o nesprávnou záměnu T s ideou/pojmem T: není pravda, že v ateistickém světě existuje T jako idea, ale máme zde jen ideu T a samotné T zde neexistuje vůbec!



Když ateista říká, že T neexistuje, NETVRDÍ tím, že T je totožné s ideou T. 

Když totiž ateista tvrdí, že T je jen v nahlédnutí, netvrdí tím, že součástí T je neexistence, netvrdí tím, že T je totožné s ideou T, ale jen to, že T je pouze myšleno: že zde máme myšlenku T, ale není zde žádné T.

Tedy: T neexistuje, ale to neznamená, že T je totožné s ideou T.

Ateista říká:

"T je jen v nahlédnutí".

To znamená:

"T můžeme jen myslet, máme jen myšlenku T, ale není zde T samotné".

Ale NEZNAMENÁ to:

"T je jen myšlenka (na) T".

Také to neznamená:

"T je jen myšlené T".



---


Námitka:

"Ve světě, kde je T jen ideou T, lze myslet větší T, což je spor, protože T pak v tomto světě není T".

Neplatí to, protože v ateistickém světě NENÍ T jen ideou T, T zde není "pouze myšlené T", ale existuje v něm jenom idea T (pouze myšlené T), neexistuje v něm však T samo.

Tedy: v ateistickém světě je T jen v nahlédnutí, z toho však neplyne, že T samotné je jen v nahlédnutí a že je totožné s T v nahlédnutí (  = s ideou T), ale jen to, že je zde jen idea T a T zde vůbec není.


Když ateista říká, že "T je jen v nahlédnutí", neříká tím, že T samotné je totožné s "T v nahlédnutí" (  = s ideou T), ale říká jenom, že v našem světě máme jen myšlenku (o/na) T, ideu T, nikoliv T samotné.

Další námitka:

"Spor je v tom, že jsem schopen myslet vyšší T než myšlené T, a proto T není T, což je spor".


V tom spor vůbec není, to je pravda. Proto myšlené T není nejvyšší a nemůže tedy ani být skutečným T (tedy tím, nad co nic VĚTŠÍHO/VYŠŠÍHO nelze myslet"), z toho však neplyne, že skutečné T také existuje. Plyne z toho jen to, že jediné T je (nutně) existující T, nikoliv jen myšlené T, které ve skutečnosti není T. Z toho však neplyne, že T také existuje.

--

REKONSTRUKCE ONTOLOGICKÉHO ARGUMENTU


Poznámka. Používám tuto zkratku: T = "to, nad co nic většího nelze myslet"

Argument začíná takto:

"I pošetilec (tj. ten, kdo existenci Boží popírá) tedy musí uznat, že to, nad co většího nelze myslet, je přinejmenším v nahlédnutí, neboť když o tom slyší, nahlíží to, a cokoli nahlíží, to je v jeho nahlédnutí. Není ovšem možné, aby to, nad co nic většího nelze myslet, bylo pouze v nahlédnutí."


Už zde Anselm nerozlišuje mezi dvěma způsoby, jak může něco "být pouze v nahlédnutí". O jaké dva způsoby jde?

"X je pouze v nahlédnutí" může znamenat:

1) máme jen myšlenku X - to je v pořádku
2) jelikož X neexistuje, je X totožné s myšlenkou (na) X - toto v pořádku není, jak dále ukážu

Tyto dva způsoby Anselm nerozlišil u T, kde se používají takto:

1) T není, máme zde (pouze) ideu/myšlenku T (pouze T v nahlédnutí, pouze myšlené T) - toto je pravda
2) T je (pouze) idea T (T je totožné s ideou/myšlenkou T) - toto je nepravda

Tím, že tyto dva způsoby zaměňuje a ztotožňuje, odvodí dále tuto neplatnou implikaci:

Jestliže T není (což je pravda), máme zde jen ideu T (což je pravda), tudíž T je jen v nahlédnutí/myšlené (což je pravda), tedy T je totožné s T v nahlédnutí/s myšleným T (to pravda není!).

Proč to pravda není? Jestliže T není a je zde jen myšlenka (na) T, není tato myšlenka (na) T s T totožná.

Ukážu to na příkladu: Jestliže Pegas (bájný okřídlený kůň) neexistuje (což je pravda), neznamená to, že Pegas je totožný s ideou Pegasa, byť platí, že v našem světě je Pegas "jen v nahlédnutí", tedy jen myšlený. V tomto světě tedy existuje jen idea Pegasa, jen myšlený Pegas, jen Pegas "v nahlédnutí", z toho však neplyne, že Pegas je ideou Pegasa (Pegasem v nahlédnutí). Pegas prostě v našem světě neexistuje vůbec a existuje v něm jenom idea Pegasa, jen Pegas v nahlédnutí, tedy idea Pegasa, které nic neodpovídá. 

Anselm dále pokračuje takto:

"Je-li to totiž pouze v nahlédnutí, lze myslet, že je to také jako věc sama, což je více."

Tato věta je pravdivá: T samo je více než idea T.

"Je-li tedy to, nad co nic většího nelze myslet, pouze v nahlédnutí, pak to, nad co nic většího nelze myslet, je zároveň něco, nad co lze myslet něco většího. To však jistě není možné."

Parafrázuji: "Je-li T pouze ideou T, pak lze myslet něco většího, takže T (to, nad co nic většího nelze myslet) není T."

To je opět pravda, jenomže ateista si nemyslí, že T je pouze ideou T, myslí si jen, že T neexistuje.

Ateista říká: "T je pouze v nahlédnutí".

Tím však neříká: "T je totožné s myšlenkou/ideou T, myšleným T".

Ateista říká jenom: "T neexistuje, máme T jen v nahlédnutí, jen myšlené T."

Ateista tedy neříká: "Myšlené T je totožné s T, jelikož T není".

Říká jen: "Jelikož T není, máme zde jen myšlené T, které však samozřejmě není T, ale je jen myšleným T".

Anselm uzavírá:

"Existuje tedy beze vší pochyby něco, nad co nic většího nelze myslet, a to jak v nahlédnutí, tak jako věc sama."

Tento závěr z výše řečeného neplyne, jak bylo zdůvodněno výše.

--


Když ateista říká, že T je jen v nahlédnutí, tak:

Ateista říká: máme jen myšlenku T, ale neříká, že T je jenom myšlenka.

Anselm nám chce sugerovat, že v situaci, kdy T neexistuje, tak T = idea T, což není pravda. T v této situaci neexistuje vůbec a je zde jen idea T. 


čtvrtek 17. listopadu 2016

Jak nám utíká čas?

JAK NÁM UTÍKÁ ČAS?

Když dělám něco nerad, čas se vleče, protože často myslím na čas a přemýšlím nad tím, kdy už daná činnost skončí.

Když se nudím, je to podobné: myslím na čas a čas se díky tomu vleče, protože se zabývám časem a často řeším, jak "to neutíká": pak této myšlence věřím.

Když se nemůžu něčeho dočkat (třeba dítě Vánoc), opět mi přijde, že čas se vleče: pořád myslím na čas a na to, kolik dní ještě zbývá. Není to tedy vnímání pomalejšího toku času, jen zkreslený úsudek na něj.

Když jsem do činnosti ponořen, čas uteče rychle, protože jsem se nestihl nudit a na čas vůbec myslet.

Ovšem zpětně (v paměťové retrospektivní rekonstrukci prožitého dne či období, třeba dovolené) mohu hodnotit, že utekla dlouhá doba. Proč? Je tomu tak tehdy, pokud se stalo hodně epizod, hodně změn prostředí, změn činností, hodně různých situací: pak se paměti zdá, že uplynula dlouhá doba, protože její příběh prožitého období je pestrý a bohatý.

Naproti tomu, kdybych celou dovolenou byl ponořen do jedné činnosti, bude se mi zdát, že dovolená trvala krátce, protože činnost byla sice vtahující, ale pro paměť je to pořád jen jedna a ta samá činnost.

Když jsem ponořen do dovolené, která má naopak pestrý program, uteče to rychle (nebudu se totiž nudit a myslet na čas), ale paměť mi řekne, že to byla vlastně dlouhá doba: protože si budu vzpomínat na mnoho situací.

Tedy NIKDY nejde o pomalejší vnímání toku času, jen o zkreslený úsudek  o tom, že čas plyne pomaleji nebo rychleji.

Ovšem rychlostí času můžeme myslet i střídání dat/údajů mysli/vědomí: pak lze říci, že v monotónnějších situacích se data více opakují či zůstávají často stejné, v zajímavějších činnostech se více střídají, a v tomto smyslu tehdy čas skutečně plyne rychleji.

středa 16. listopadu 2016

sense of agency, ownership, pohyb A SVOBODNÁ VŮLE

A) sense of ownership (pocit vlastnění těla, toho, že mám či vlastním tělo)

- tělesná data + kontinuta jednoho souvislého zrakového objektu (zrakového těla), bez mezer v zrakovém prostoru

B) sense of agency (pocit autorství/konatelství/činitelství/jednatelství, toho, že kontroluji, řídím, ovládám tělo, jsem aktér či agent)

následnost dvou faktorů 1) a 2):

faktor 1) má různé typy:

a) věta (např. "pohnu rukou doleva") nebo slovo ("doleva")
b) vizualní představa pohybu rukou
c) tělesný vjem/datum (brnění, napětí, šimrání) té části těla, která se pak pohne
d) záškub (napětí, cuknutí mimických svalů, svalů hlavy) který je projevem nevědomě zpracované intence (záměru) pohnout rukou

(někdy je zde současný časový výskyt více typů, např. b) s c))

- a po tom následuje faktor 2):

pohyb, který jsme takto chtěli


ownership vede k tomu, že jsem tělo, zatímco agency k tomu, že mám tělo (dualismus)

C) co je to pohyb?

a) zrakové data - koordinový souběh barevných skvrn na relativně stabilním pozadí (a okolí) jiných barevných skvrn

b) tělesná data - různé napětí, uvolnění a jiná

jde většinou o časový souběh/současnost (časovou korelaci = společný výskyt) zrakových a tělesných dat, které se kontinuálně současně proměňují

- pohyb nevykonáváme, ale pouze se nám děje, jen ho vnímáme (přes korelaci tělesných + zrakových dat)

D) jak prožíváme tělo:

a) zrakové (viditelné) tělo - souvislý zrakový objekt viděný z jeho okraje/vrcholku (díky očím v hlavě)...nevidíme však své tělo jako uzavřený vizuální předmět/věc, vidíme jen podstatnou část jeho přední strany (nevidíme svůj obličej ani záda, ani zadní stranu hlavy) a vždy z vizuálního těla vidíme jen nějaké části (břicho, trup s nohama,...)

b) pocitové/pociťované/tělesné tělo: ale jde vlastně jen o nezávislá, izolovaná tělesná data z různých částí těla (nikdy necítíme celé tělo najednou, vždy cítíme jen konkrétní tělesné datum, které automaticky umisťujeme na konkrétní místo na těle či v těle)


Často dochází ke korelaci (časovému společnému výskytu) prvků zrakového a pociťovaného těla.


Proč vnímáme jako intimněji (osobněji, příměji) k nám patřící pocitové než viditelné tělo? Protože viditelné tělo jsou informace zvnějšku o povrchu (kůži, oblečení,...mmch. obvykle moc nerozlišujeme mezi svým nahým a oblečeným tělem, jakoby oblečení byla součást viditelného těla) těla, zatímco tělesná data (pocitové tělo) jsou informace zevnitř těla, o jeho vnitřní činnosti a stavu.

Vztah k tělesným datům je víc intimní, jako bychom jimi téměř byli a nikoliv je pouze měli. Sense of ownership je založen právě na tělesných datech a vede k představě, že jsme tělo.

Jsou pro nás intimní všechna tělesná data, nebo jen ta hodnotná (slast a strast)? Všechna, ale ty hodnotná ještě více, protože neutrální tělesná data jsou sice vnitřní/blízká/osobní, ale nezáleží na nich.

Proč je pro mě zásadnější tělesný vjem zevnitř mého těla než jeho zrakový obraz, byť by šlo o to, že na těle vidím obrovskou ránu? Protože zraková informace o těle je pohled na něj zvnějšku, zatímco tělesný vjem je zevnitř.

To však platí jen v rámci 3D fyzikálního konstruktu, kde se považujeme za 3D hmotný objekt "tělo", které má hranice tvořené kůží, výšku, váhu, objem a  prostor uvnitř těla a vně těla. Mimo tento konstrukt 3D prostoru a těla v něm neplatí to, že tělesná data jsou vnitřní a tedy intimnější než data zraková, která jsou jen vnějším pohledem na tělo (z vnější perspektivy).

Jaký vztah mám k datům? Jsem osoba/subjekt/entita, která je má, vlastní, cítí, zakouší, prožívá, vnímá, sleduje, je jejich svědkem/pozorovatelem, majitelem/vlastníkem, je k nim ve vztahu/relaci vlastnění, je jejich proživatelem? Ne, jsou zde jen data, objevují se, přicházejí a mizí, proměňují se, zanikají a jsou vystřídána jinými daty. Není zde žádné já, které by k nim mohlo mít nějaký vztah vlastnění či jejich mětí.

Ono uvnitř/vně těla vytváří i onen protiklad já/ne-já ve smyslu tělo/okolí(prostředí) těla, tedy tělo/ne-tělo, moje tělo/vnějšek (to, co není mé tělo, to, co nejsem já).

Mystické stavy mohou souviset s tím, že se přestaneme vymezovat jako tělo, přestaneme se od zbytku vjemového/prožívaného světa oddělovat hranicemi kůže tohoto těla.




"existovat znamená vnímat", "mít vědomí znamená vnímat": vlastně nic neděláme, nehýbeme se, jen vnímáme, i myšlení jsou jen sluchové vjemy...totální empirismus!




POJEM SVOBODNÉ VŮLE JE NEMYSLITELNÝ

Co je příčinou mého tzv. svobodného rozhodnutí či volby? Nějaký důvod, motiv, záměr, účel, kritérium, které má zas svůj důvod, a ten zas svůj důvod ap. V kauzálním řetězci důvodů však nejde jít do minulosti do nekonečna, jednak kvůli tomu, že jsem vznikl, a nemám tedy nekonečnou minulost, také proto, že naše konkrétní volby a rozhodnutí netrvají tak dlouho, ale mají svůj počátek, kterým je nějaký motiv či důvod, jehož příčinu neznám a vznikl zřejmě v nevědomých procesech mozku nebo působením vnější příčiny.

Dále, kdyby i v kauzálním řetězci důvodů do minulosti do nekonečna jít šlo, nebyl bych jeho příčinou, protože jsem minimálně směrem do minulosti konečný. Kdyby se řetězec naopak někde v minulosti zastavil, nešlo by o svobodně zvolený důvod, ale o nezapříčiněný, a tedy bezdůvodný, nahodilý, nepochopitelný důvod. Šlo by o důvod, který by sám neměl žádný důvod.
Jak tedy vypadá mé tzv. zdůvodněné rozhodnutí? Má důvody, jejichž první a často ani další příčiny neznám. Prostě něco najednou začnu chtít, tedy si začnu myslet, že je důležité něco udělat. První uvědomovanou příčinou takovéhoto chtění může být vjem, napětí, uvolnění, obraz, věta či slovo vnitřní řeči, cuknuti, trhnutí.
Chtění je kombinací napětí a uvolnění spolu s formulací cílů, prostředků a plánováním akce k dosažení chtěného cíle, včetně kombinování možných překážek a alternativních scénářů budoucnosti.


NAŠE MYŠLENÍ SE NÁM DÁVÁ SKORO JAKO KDYBY MLUVIL NĚKDO DRUHÝ
Naše myšlení je vnitřní řeč či vnitřní hlas, jde o kvazizvuky doplňované napínáním a chvěním hlasivek či mluvidel v krku. Není to tedy příliš odlišné od toho, když mluví nahlas druhý člověk. Také slova a věty jsou stejné, jen víc zkratkovite a méně artikulovane.
Také se slova a věty vnitřního hlasu objevují samy od sebe, bez vnímatelné příčiny, stejně jako v případě, když mluví jiný člověk.

JE UVOLNĚNÍ BEZCENNÉ?
Jde přece jen o uvolnění tělesných svalů, má tedy smysl?
Ano, je to jediná pozitivní hodnota, kterou máme. Mozek ho automaticky přiřadí k nějaké části, obvykle svalové, našeho zrakového těla, ale samotný prožitek je netelesny.
Pokud je intenzivní, je velmi krásné, což je metafora pro jeho velkou důležitost a cenu. Lidé po těch chvilkach velkého uvolnění touží, náš motivační systém je tak nastaven. Důležitější je však delší, i když slabší uvolnění, kterému říkáme spokojenost, přináší totiž nakonec víc uvolnění.

ŽIJEME V REPREZENTACI?
Ano. Žijeme v proudu kvalii, tedy subjektivních smyslových dat, z nichž konstruujeme model 3D fyzikálního světa, a usuzujeme, zřejmě správně, že smyslová data jsou jeho velmi nedokonalou reprezentací, kopií, která je jím kauzálně způsobena působením na naše smyslové receptory, tedy oči, uši ap.
Nejde svět pojimat jako naivní realisté, pragmatiste, fenomenologove jako Jan Patočka a myslet si, že je totožný s našimi vjemy. Jsme od světa oddeleneni vjemy či reprezentacemi v našem těle, které nám ho nedokonale a často až zkreslene reprezentují. Nejsou to jeho dokonalé kopie či mapy, modely, fotografie, ale spíše stopy, nebo lépe jen stopy stop jeho kauzalniho působení na nás.

úterý 8. listopadu 2016

VÝZNAM SLOVA

CO JE TO VÝZNAM?
Jde o dispozici: umím u každé i jen možné věci říci, zda pod dané slovo spadá nebo ne.
Věci spadající pod jedno slovo nemusí mít nic společného, může jim chybět jeden společný invariant/rys/obecnina/vlastnost: může jít jen o tzv. "rodovou podobnost" (viz pozdní Wittgenstein). Individua daným slovem/znakem označovaná nemusí sdílet stejnou vlastnost, protože slovo je jen konvence.
Pak je význam dán opravdu jen tím, které všechny věci pod něj MOHOU spadat.
Význam slova je tedy dán jen způsobem jeho použití (opět pozdní Wittgenstein), tedy tím, které všechny objekty/věci/předměty jsme pod slovo schopni zařadit.
Význam je tedy dán možností, není tedy extenzí, ale intenzí: funkcí z možných světů (a možných časů) do množiny individuí, které označujeme (reference, denotace) daným slovem/výrazem/znakem.
Máme alespoň u slov označujících poměrně jednoduché vjemy nějakou jejich obecnou představu/obrázek/koncept/ideu/pojem? Vezměme slovo "červená": i u něj máme ve vědomí přítomný vždy jen nějaký konkrétní odstín červené (obvykle nějakou "průměrnou/středně tmavě-světlou červenou), nikdy v něm nemáme obecnou představu červené nebo obecný pojem/ideu červené (obrázek či představa jsou vždy jen konkrétní, o individuu, nikoliv o obecném rysu).
Pojem "červená" máme tedy jen dispozičně, tedy v nevědomí mozku.
Tedy: sémantika je jako psychoanalýza, zabývá se nevědomím (zde nevědomými dispozicemi) mozku.
Jak se od sebe liší různé sémantiky? Jsou to různé způsoby, jak používat slova, jak zacházet se slovy.
--
Poznámka: Mezi mentálními a tělesnými stavy je poměrně striktní časová korelace, jestli je mezi nimi i korelace prostorová, to je otázka.
Každopádně pojem hmoty bez mentálních vlastností je neúplný a mentální vlastnosti se spolupodílí na celkové kauzalitě objektu, kterého jsou součástí, vlastností.