Próza IX.: Docela hezký

Jsme tu všichni, v jednom pokoji.

A nikdo nechybí, jen občas někdo odejde.

Další se hrnou dovnitř, to je ale klišé.

Když na klišé upozorníš, nepřestane to být klišé. Bla. Bla.

Ale jsme tu, jsme.

Za nehty hlínu, na rtech drobky z chleba.

A sliny, všude sliny.

Zvířata ve městě, chlapy bojují o moc. A holky o krásu.

Stereotypy! Ale někdy jo...


Přesto je to jaksi nevinný: zkrocený zvířata jen bázlivě zavrčí, a pak si ťuknou půllitry.

Jsme tu všichni, a docela hezky se nám usíná.

Próza VIII.: Tak kdy už?

Ženy se mohou přetrhnout, aby se líbily mužům.

Já se můžu přetrhnout, abych se líbil vám.

Kdybych dělal opak, byla by to zase jen  moje sebestřednost.

Bytí není lhostejné nebo chladné, ani netečné a libovolné: to se tak jenom jeví ukřivděnému egu.

Bytí jen je, jsme to my, naše osobní věci. A taky květy, docela pěkně neosobní.

Ale žádnej chlad, jen občas sněží. Krutě a hezky.

Próza VII.: Nečekaný zvrat :-) :-)

Jsem stařec, který se pomátl v lese.

Vyoperovali mi půlku mozku, měl jsem v sobě totiž pět piv, tak jsem se nechal.

Dneska mám nějakou radost, je to až podezřelé.

Vztahy mezi slovy jsou milé, nechávám se okouzlit.

Slovíčka totiž modelují duši. Je hezké být hezkým modelem.

Předvádím se, a vy se smějete. Dítě a jeho rodiče.

Proč ne?

Jsme lidi, a máme duši od krve.

Ukažte, popatlám vás všechny svými čokoládovými prstíky!

Nepapej pořád ty perníky, Toníku!

Tak teda DÍKY!

Taky vás mám rád...

Próza VI.: Detektivem bytí :-)

Jako bychom už umírali, můj příteli...Je to tak zvláštní, varianta mého lidství tu pravě řeší, že voda je drahá..Lidé jsme my, můj příteli, lidé jsme my...

Převtělování samozřejmě existuje, geny a kultura se převtělují při sexu, v porodnicích a knihovnách...Nejčastěji na youtube a facebooku...Lidé jsme zase jen my, můj příteli, zase jen my...


Byli jsme postupně vším, a zase budem...I hipsterem, i raperem...

Píšu a netuším, co že se děje...Nejsem však zmatený, je to spíše detektivka. A skončí asi ve zcela náhodném momentu.


Napřažen napsat to důležité, to jediné: ale nevím co. Je to?

Je to v haiku, jestli někde.

Haiku jsme my, můj příteli, my dva: ty mluvíš, já mluvím, posloucháme a mluvíme. Nic divnějšího není.

To naše přátelství, tak křehké, tak stabilní. Můžeme se za chvíli nenávidět, možná si jsme už teď lhostejní, můj příteli, už teď. Ta naše velká láska, ten náš velký obchod s city. nechceme být sami, tak jsme teď tady a máme asi víno, že?

Jako bychom už umírali, můj příteli, a asi se to i děje. Umíráme, a po nás v našich - nebo i jiných - tělech přijdou nový bojovníci světla a pravdy, můj příteli, a taky tmy a lži.

Tma je tak krásná, můj příteli, a bez lži nemůžeme žít, bez pravdy samozřejmě ano, můj příteli, bez té se žije velmi snadno. Jak bychom jinak mohli přežít, když ji žádný nemá? Musí nám stačit lež, a už i ty nové lži došly. Zbyl jenom starý brak z twitteru. Dám tedy emotikon k němu.

Próza V.: Napětí

Nezakrývej své napětí, ještě ho stupňuj!

Ono tě ničí po jistou mez, pak blaženě mizí.

Napni své svaly, napni své myšlenky, záda a klouby!

Jsme si tak blízcí: každý má stejný kolenní kloub!

Když venku všechno svítí a ty jdeš napjatá rychlo-chůzí nakoupit, není to tak, jak to má být?!

Čemu víc by ses chtěla přibližovat?

Už to tu máš, tady, v nákupní tašce máš lívance, co ti tam hodila protivná pokladní!

Jdeš, chceš být u cíle, a ještě nejsi.

Konečně vcházíš.

Ale nic se nezměnilo: chceš jít dál, bohužel nemůžeš.

Máš totiž nakoupeno.

Próza IV.: Plíce

Já tady sedím. Sedím. Jsem sám a sedím.

Venku zrovna začal foukat vítr. Kdybych řekl něco hlubšího, nebylo by to ve skutečnosti hluboké.

Zbývá tedy mlčení?

Jisté je to, že ještě žiju. Jisté je to, že jsem právě tady. Myšlenky si létají, ale já tu POŘÁD SEDÍM.

Ty moje myšlenky: všechno to jsou bláboly.

Ale to, že tu sedím, to nejde ROZUMNĚ popřít. Sedím a sedím, v téhle té chvíli.

Je tahle chvíle krátká? Je dlouhá? Je jako dech nebo jako stín?

Ona ve skutečnosti stojí. Je mi tak blízko, že ji nevidím: jako mé vlastní oko, jako čelo, na které si nevidím.

Jsem v téhle chvíli, v téhle situaci. Tělo, MOJE tělo, tu sedí a klepe do klávesnice: představuji si to tělo, jakoby je viděl někdo druhý z boku či zezadu. A nebo shora, to je ta pravá mystika.

Co je uvnitř toho těla? Sídlím tam já? Rozvaluju se po stěnách žaludku a mozku? Napínám svaly jako švihadlo?

Nevím, to mi zůstává zahaleno.

Ale sedím. A jsem živý. Docela živý.

Život je především pohyb: pořád se něco děje.

Jistě, je tu opakování. Ale to je tu jen tehdy, když myslím.

Když se trošku soustředím, každý můj nádech je tak konkrétní! Každý pohyb mého prstu po klávesnici je tolik reálný!

A zase se něco změnilo. Už to nebude nikdy tak, jako před chvílí.

Přichází nové. Přichází další konkrétno.

Sedím a všechno je tiché. Cítím blízkost mých plic...Co to vykládám, plíce jsou TU!

Jsem zavřený v téhle chvíli, v téhle situaci a čekám, až se v čase rozvine, až se v čase vyčerpá. Jako když poupě čeká na to, až vykvete a konečně uvadne. Jaké to nekonečné čekání! Až se realizuje všechno, co se realizovat má a musí! Jaké to prokletí nutnosti!

Jsme časoví. A přece ne: jsme děti přítomnosti. Máme jen přítomnost, minulost i budoucnost jsou pouhým blábolem, nebyly a nebudou.

Když se zaposloucháš, tak naprosto KAŽDÁ chvíle je mystická. Už jen proto, že o ní nevíš vůbec nic, a přece jsi nucen ji žít ve Full HD, in real time!

Má to všechno tolik vrstev, situaci nikdy nepochopíš!

Kdo mi dal právo tady tak kázat? Jistě, ty můžeš taky: víme toho stejně. Mě teď jen baví o tom psát. Asi trochu víc než tebe, jinak bychom to dělali oba.

Zaposlouchej se: TADY A TEĎ není nikdy nuda, tady to všechno "jenom" je. Co to je, že to je?

Nevím, ale nudné to není. Je to totiž ta největší záhada.

Největší záhada na světě nemůže nudit ani toho nejvíc znuděného člověka na světě. Žádná nuda není tak hluboká. Jen snad tím, že je.

Próza VI.

Jako bychom už umírali, můj příteli...Je to tak zvláštní, varianta mého lidství tu pravě řeší, že voda je drahá..Lidé jsme my, můj příteli, lidé jsme my...

Převtělování samozřejmě existuje, geny a kultura se převtělují při sexu, v porodnicích a knihovnách...Nejčastěji na youtube a facebooku...Lidé jsme zase jen my, můj příteli, zase jen my...


Byli jsme postupně vším, a zase budem...I hipsterem, i raperem...

Píšu a netuším, co že se děje...Nejsem však zmatený, je to spíše detektivka. A skončí asi ve zcela náhodném momentu.


Napřažen napsat to důležité, to jediné: ale nevím co. Je to?

Je to v haiku, jestli někde.

Haiku jsme my, můj příteli, my dva: ty mluvíš, já mluvím, posloucháme a mluvíme. Nic divnějšího není.

To naše přátelství, tak křehké, tak stabilní. Můžeme se za chvíli nenávidět, možná si jsme už teď lhostejní, můj příteli, už teď. Ta naše velká láska, ten náš velký obchod s city. nechceme být sami, tak jsme teď tady a máme asi víno, že?

Jako bychom už umírali, můj příteli, a asi se to i děje. Umíráme, a po nás v našich - nebo i jiných - tělech přijdou nový bojovníci světla a pravdy, můj příteli, a taky tmy a lži.

Tma je tak krásná, můj příteli, a bez lži nemůžeme žít, bez pravdy samozřejmě ano, můj příteli, bez té se žije velmi snadno. Jak bychom jinak mohli přežít, když ji žádný nemá? Musí nám stačit lež, a už i ty nové lži došly. Zbyl jenom starý brak z twitteru. Dám tedy emotikon k němu.

Próza III.: Já a ty

Je horko. Hodně horko. Já a ty, ty a já: vyměníme si trička.

A trikoty: ty teď budeš zelený, já černý.

Co myslíš, mám si hrát na smutného?

K čemu už pláče? Zanechte vší té marnosti!


Co bylo trikem zlého psychopata a co nevyzrálostí dítěte?

Koho to JEŠTĚ bolí? Kdo DALŠÍ je na řadě?

Tak plačme, plačme, bratři, ještě za něho!

To je TAK smutný, až to začíná být sranda...

Víš, nakonec hledám jiskru života...Jako když konev s mlíkem je ještě od něj teplá...Jako když máma se usměje trochu přihlouple...

Jako když se raduješ, i když nemáš smysl...Raduješ se i beze smyslu...Raduješ se, a nevíš nic o smyslu...Raduješ!!!

Teď jsme šli a bylo asi horko a vlnilo se obilí...Jako už tolikrát...Ale tahle MYŠLENKA tam nebyla...

Nakonec všechny smutky jsou hlavně MYŠLENKY...A všechny vjemy hlavně radosti...


K čemu to všechno? A co já?: Tyhle ty myšlenky jsou jediným utrpením, a i ony jsou tak trochu SRANDA...

Nakonec zůstane tu kousek ze mne....A z tebe...Z nás...Nakonec další si bude žít stejně...A stejný bude i jeho strach...

Pot na mých dlaních: ještě ho jít smýt...A pak si lehnout...Napít se studené vody z kohoutku: Kdo by tohle neznal?!

Kéž by mi nakonec zůstalo jen moje objetí světu! To by mi stačilo, protentokrát! (Pjeju jak Vrchlický, ó, snad! :-D

Ale, teď vážně, kluci, beze srandy: LÁSKA.

Jako když se sejdete a oni mají v očích onu bezelstnost, a ty snad trochu taky. Dáte si víno - a nebo facku, to je jedno...

Neděje se celkem nic, ale ty z toho žiješ.

Časová linka: všechno se děje v čase k tomu vesmírným determinismem určeném, to je ale sranda. Publikuju sem tohle psaní skoro ve stejnou hodinu denně (už potřetí).

Próza II.: Vědomí a jiné..."Moje" "originální" "bonmoty"...OSVÍCENÍ

Představ si pohádku: panáčkové vidí celý svět, do detailů. Ale když se podívají na sebe, jsou zahaleni neprohlédnutelným pláštěm. Nevidí nic, nebo téměř nic. A tak spekulují.

Přesně to je naše situace.

A ještě: jsou na ostrově. Za čas přijdou na to, jak to na něm asi chodí. Ale o jeho rámci nevědí vůbec nic. A tak spekulují: zrod teismu, zrod ateismu.

A dále: každý chce být zvláštní. Tahle móda se rozšířila.

Každý chce věřit tomu, že je svobodný. Nebo alespoň na cestě k osvobození. Nebo alespoň svobodný vnitřně: když přijdu domů a jsem chvíli sám...

Proč vlastně chceme být svobodnými?


Odkud se bere naše touha? Naše chtění?

Ten, kdo nám dává naše sny, nás ovládá. Naštěstí to není žádná konkrétní osoba, ale spíše nahodilost kulturní evoluce.

Buddhismus je radikální: nechtít nic. A možná má blízko k alkoholismu a sebevraždě. Osvícený se směje, když všichni trpí. Nesměje se jim: prostě je mu to jedno.

To ale neznamená, že nemiluje. Je to ale docela jiná láska.

Všechno je ideologie. Ale když jsi v klidu, je to moc fajn.

Drží nás strach. Strach vládne, vládne všem. Není to prsten z Pána prstenů, je to strach.


Osvícení snad znamená nemít strach.

Zkus říkat jen to, co není známé. Pak budeš většinou mlčet.

Pozoruj myšlenky: kolik z nich myslíš poprvé? A radši si je piš: obvykle myšlenku zapomeneš i stokrát, a vymyslíš znovu.

Co to znamená, že myšlenku vymyslím? Já pro to nedělám vůbec nic.

Existuji? Vidím tu tělo (a říkám mu "mé") a to tělo zmenším a dám dovnitř hlavy. Dovnitř mysli, do reje emocí a myšlenek. A to jsem údajně já, tenhle ten hloupý obrázek.

Smutek, radost, strach, smutek, radost, strach, radost, radost, radost, smutek, smutek, strach, strach, strach, radost...atd.: To je to, čím tu žijem.

Překážkou k osvícení není strach a bolest, ale jedině radost a naděje. Kvůli nim jsme ještě nedošli k ZTRÁTĚ VEŠKERÉ NADĚJE, která by přinesla KLID.

Strach zapomíná na minulou a budoucí radost.

Radost zapomíná na svůj brzký pád.

Jen si lehni, pozoruj strop, a pak pozoruj neustálou změnu v tvé hlavě: všechno končí a nové přichází, úzkost střídá naděje, pak přijde radost a únava.

Když to někdo konečně pochopí, že je to jenom PRÁZDNÝ KOLOTOČ snů, NĚCO SE S NÍM STANE.

Čím víc to pochopíme, tím více se proměníme...

A nakonec se všichni vrátíme do dětství: jaké to bylo, ležet v červnu na houpačce s knížkou a bát se, až se táta vrátí domů? Tak jaké?

Myslím, že osvícení je přesně takové. Jen bez toho strachu. A nebo spíš: s ním, ale o tom strachu už jenom čteš v knížce na té houpačce. Prostě čteš príma napínavej román.

Naděje toho, že dosáhneme osvícení, rozbíjí ostatní naděje. Škoda jen, že to je asi taky jen planý sen. Osvícení je zkrátka ztráta snů. Jaké to asi je? Ví to někdo? A hlavně: dozvím se to někdy já? Dokud se budeš ptát takto já-já-nkovsky, NIKDY SE TO NEDOZVÍŠ! :-D

Próza I.

Čekali jsme a čekali jsme a čekali jsme a...čekali. Rok dva milion-jedna-rok. Krajina se vlnila a víno došlo, holky hrály a hřálo slunce a já usínal. Ty čokolády jsem neměl jíst!

Nevím, jestli si to dobře pamatuju, jestli si tu náhodou nevymýšlím: ale, no dobrá, pojďme se na to podívat...blíže...velmi blízko, bezprostředně...

Stalo se to a já najednou zase nevěděl vůbec nic. Ležel jsem a usínal, což už jsem říkal. Ještě nebyla tma, bylo skoro sedm večer v červnu někde. Někde ve městě. Ve městě, kde jsem to znal velice dobře. A přece jsem se ho pořád bál, i když někdy jsem na svůj strach zapomněl. Jinak mi bylo fajn, po tom celodenním úmorným válení. Měl jsem totiž dost duševní energie, i když fyzické moc ne, to víte, čokolády (čtyři).

No, posuňme se v čase kousek dál, tedy: nevěděl jsem nic. Od toho je třeba začít. Nebo spíš stále znova začínat. Bylo to v něčem hezké, takové dětské. Nevědět nic. ležet. Koukat. Nevědě nic a koukat.

A jaký bude další děj? Takže tedy koukáme. A pořád ještě koukáme. A pak zas chvíli strach a pak nuda a pak strach. Pak naděje, všech strachů maminka.

Jo, tak jo: přišlo to zas takhle k večeru. Taková večerní psychóza. Všechno bylo divné, hrozitánsky divné. Rozpadal jsem se a bylo to divné. Úzkost: jejda, já se rozpadám...

Samozřejmě jsem se nerozpadal. Bylo to jen vyšilování. Vidíte taky, jak nám paměť skrývá ty strašně zvláštní pocity, dokud se opět neobjeví a vy pochopíte, že už jste tohle velké utrpení zažili? No, velké: nikoliv ovšem svou délkou...

Přišel tam králík a ptal se, jestli si nedám drink. Nedám, ale colu jo. Bez ledu - tak dobře, ukecal si mě, tak teda s ledem. Začal mě děsit a já začal zdrhat. A jak tak zdrhám, zjistil jsem, že cola došla. Tak jsem se otičil a začal honit králíka: měl přeci kolu, poslední komerční artefakt dnešní doby, který ještě stále nabízí cosi magického. Ach, ta magie dětství!

Králíku králíku, ty šibale! Ty představuješ všechny ty pány a všechny ty osobnosti, kterých jsem se vždycky bál, protože byli chytřejší než já, že jo?

Ach ty můj králíčku, škoda že nejsi jenom AZURIT!

Ale už byla tma, ačkoliv nebylo tak pozdě, vlastně jen o pět minut víc, ale bylo to možná tím, že jsem měl zatažené rolety a na nich ještě těžké závěsy (vlastně prostěradla improvizovaná do závěsů).

No a ten králík: jak on vám byl cizí, ani do očí jsem se mu raději nekoukal! Co když by udělal BU BU BU!

Ale pak jsem se koukl: a on se na mě vůbec nekoukal!

Znáte tu úzkost, tu fóbii, jakože se na vás všichni v tramvaji koukají, ale když se kouknete, nejen, že se nekoukají, ale dokonce se koukají jenom do sebe a na sebe? Tak takhle to bylo i s králíkem. Vlastně se všema králíkama na světě.

Mám teda králíka obejmout, jak mi radí Jarda Dušek?

A jak zachytit tuhle tu energii, tuhle tu zprostředkovanou bezprostřednost? Jedině tak, že se proměním na TATO SLOVA, na tenhle jejich pohyb či tok či pramen, pak už to bude docela čistě bezprostřední: jsem slovy, jsem utkán ze slov. A králíka mám v patách, se zteplalou coca-colou...


POCIT OHROŽENÍ: ach ano, líbí se mi ten jejich termín: archaický prakřik, pravýkřik původního strachu. Bojíte se, lidičkové? Tak už se nebojte: k ničemu vám to stejně není, to si buďte jistí. Kdo se bál, umřel. Umřel, dočista umřel. A kdo se nebál: jasně, že taky umřel, ale předtím se možná víc zasmál...

Tak já tu teda něco ťuky-ťuk-ťukám, no, aha, no jo...Hlavně se nevyprázdnit, hlavně se neopakovat, hlavně nezabíhat do odborných slov, hlavně: ále co...


Jsem člověk, človíček: jako ty, docela stejňoučkej blboučkej heboučkej hezoučkej darebáček: přesně jako ty!

O kolik se tvoje já liší od mýho? Myslíš, že je tvůj strach extra-hyper-individualitou? Tvůj žaludeček se třese v děsu stejně jako ten můj, když srovnáváš svoje IQ s mým - a já zas svoje s tím tvým...

Jsem tu teď sám, izolován, osamocen, osamělý hřib atomový hřib co bouchl do sebe (imploze, vážení!). A tak zavládlo ticho a monotónní vnitřní hlas gramodesky začal kecat kecy...

Naladíme se na pravou hemisféru, která prý není nejazyková, jak se laicky myslelo, ale obývá síť nejednoznačných významů metafor ambiguitních neredukovatelných dvojznačností (heč! to jsou chytrý kecy, cooo?!!!).

Píšu, abych se předváděl. Jen proto? Je to tak jednoduchý? Ach, ty puberťáku jeden!

Píšu, protože si myslím, že je to originální. A je? Bože, přečti si něco chytrýho a zjistíš, že není!

Píšu, protože chci zachytit tuhle chvíli, která je v něčem zemitě svá a zvláštní. A to je pravda. Má hloubku, tohle to bytí. Tohle to do kláves bušení a tohle to lazení naladění lezení nervů po stěnách mozkových...

My opravdu JSME, EXISTUJEME. Je to banální? Jak může být banální něco, čemu vůbec nerozumím? Jen proto, že jsem si na to zvykl (jak říká jeden velký kamarád). Jen proto, že je to tak pořád a furt a neustále.

Jsme uprostřed záhady: uprostřed světa. Jsme obklopeni věčností, právě teď, říká pateticky Castaneda, a přece se mi to líbí (no jo, taky jsem malichernej jouda, no).

Hlavně buď upřímnej, hlavně buď pro krindapána kristapána proboha svatýho upřímnej! Jenže, co je to být upřímnej? Mám snad nějaký dno, který tu teď mám nahodit ve slovech?

Dno dnoucí, tma tmoucí, neznám, nevím, nevidím a neslyším (tři opice - a skoro i dvanáct opic, to je ten film).

Možná jsem jen reproduktor, jak už jsem reprodukoval tolikrát: opakovač a imitovač cizích slov a vět.

To je teď jedno: chci zachytit postranní myšlenku (Derrida), postranní významy, který mýmu svtělýmu denním vědomí unikají: tedy tu tmu a noc mezi slovy, tu zem mezi idealismem a naivitou sociálně izolovanýho intelektuála (intelektuálové jsou prý sociálně izolovaní: může to být však i volba, nee?).

Chci říct to, co se říká ve větách jen mimoděk, otisknout svůj otisk profilu, i když se fotím ZEPŘEDU.

Prostě jsem tu byl, prostě tu ještě chvíli jsem a buší srdce a dýchám a zívám a usínám a budím se: jako ty, stejně, stejně jako ty.

Máme stejnej úděl: nosit tašku z Alberta, a přitom se ptát, o čem je náš život.

Bát se policajta, a přitom myslet na hvězdy nad náma: jestli tam někdo žije.

Je to náš život. Takhle se tu ňahňáme a veselíme.

Já vím, já vím: trpíme. Myslím že dost. Nechceme to vidět.

Každej má svoje trápení. Obvykle zbytečný, ale řekni mu to, přesvědč ho o tom, když ti spíš řekne, že on vůbec netrpí...A v duši v hloubce bulí a bulí a bulí, bulánek jeden malej, teda já a ty. ty a já. A Lévinas též.

Víš, ve slovech je svoboda. A vítr a dech. Svoboda, když si člověk píše pro sebe. A pak to třeba nabídne: s vědomím, že to málokdo příjme. Kdo by to taky četl: já bych to tvoje taky nečetl, takových sebestředných intelektuálních pindů jsou na netu mraky!

Sebestřednost jájánka. Amen.

Já jen, že taky žiju, že tu jsem. Modrá se tu mé bělmo a má ruka vykonává pohyby jemně motorické.  Ty si mé dvojče a jsi ode mě zbytečně odseknutej: asi se sebe bojíme - a možná se navzájem nudíme.

Jak jen to může být všechno tak zvláštní?

A jak si po tom všem prazvláštním můžu jít jen tak lehnout a koukat na ateistu Dawkinse?!!!

P.S. Tak já teda jdu...

P.P.S. A najednou máš čas. A hmatáš vnitřnostma to plazení se času po vnitřní stěně tvýho žaludku, po stěně levý, zadní i pravý...Čas se plazí, čas jede jako pavouček v pavučince: puc, puc, puc, a další hodina je tuc!

Ach ten čas, já jsem čas! Jsem čas hozený do příběhu z nepravdivých vzpomínek! Jsem pohádka, časová legenda (s malým "l") a většinou i časová smyčka!

Kdo mě bude zítra vyprávět mým vnoučatům, které nikdy neexistovaly, a přece přijdou paradoxně zabít svého dědečka?

Protože to, že mě čas zabije, je jisté. Ovšem k tomu bych napřed musel existovat. Víc než jen jako bájný mýtus. Mýty jsou totiž věčné: takže hurá, nesmrtelnosti už jsem dosáhl!

Ježíš byl Odysseus a já jsem jeho Homér.

Nebo jen blbý (a ke stáru slepý) Joyce?