středa 24. srpna 2016

dnes k hedoné

JSEM V ROZPORU SÁM SE SEBOU, KDYŽ ODMÍTÁM EXISTENCIALISMUS?
Peter R. Schuster si to myslí, napsal:
"Avšak současně kritizuješ existencialisty, ze prý mylně hlásají pesimismus a absurditu lidské existence. Pozoruhodný rozpor."
Má odpověď:
Nejde o rozpor. Nekritizuji existencialisty za pesimismus, protože racionální pesimismus je na místě. Není však na místě psychologický, emoční pesimismus, protože ten způsobuje ještě více strasti, než už máme. Kritizuji existencialisty za to, že tvrdí, že existence je nesmyslná a absurdní. Není: smysl je nutně a objektivně a univerzálně daný a platný, není to nic subjektivního, libovolného či relativního, není věcí arbitrární svobodné individuální či subjektivní volby. Co je tímto smyslem? Minimalizace objektivní anti-hodnoty, kterou je moje vlastní (u každého individua jen ta jeho) strast a maximalizace objektivní hodnoty, kterou je u každého zase jenom jeho vlastní slast. Pro pesimismus důvod je, protože strasti je mnohem více než slasti, z emocí je cca 96% strastných a cca 4% slastných co do jejich kvanta daného vzorcem "intenzita krát délka trvání", jinak co do frekvence výskytu jsou negativní emoce 10 krát častější než emoce pozitivní, tedy slastné.
Peter R. Schuster dále napsal:
"Zajisté, dlouhý život jen pro život sám je nesmysl. Životu je třeba dát smysl, který přesahuje pouhé vegetování - to je pouze prostředkem, nikoli samo cílem. Domnívám se, že to je možná jednoduchá odpověď na složitou otázku."
Má odpověď:
Smysl neboli cíl života je potřebný jen k tomu, aby nám kontinuálně navyšoval slast a zmenšoval v životě strast. Je dobré si tedy zvolit nějaký "cíl života", s tím souhlasím, avšak tento cíl je vlastně jen prostředkem/nástrojem k dosažení skutečného cíle, kterým je maximum mojí vlastní slasti a minimum mojí vlastní strasti. "Pouhé vegetování" po vzoru prasat a koček může být u mnoha lidí, kteří tolik netouží po "vyšším smyslu" dobrým způsobem, jak dosáhnout dlouhodobého uvolnění. Po většinu dne tak navíc žijeme všichni: jíme, pijeme, nakupujeme, vylučujeme, poleháváme, spíme. To je náš skutečný život, a jediné, na čem skutečně záleží, je potom to, kolik u těchto každodenních činností našeho života zažíváme slasti a strasti.

Z HÉDONISTICKÉHO DENÍČKU: NAPADENÍ HEJTRY

Dnes ráno jsem byl na facebooku napaden dvěma filozofickými hejtry.
Obvykle volím strategii: jejich příspěvky rychle vymazat a když jde o velký hejt, dotyčné si trvale zablokovat.
Dnes jsem si řekl, že udělám experiment a zkusím, zda nebude větší zábava s nimi komunikovat. Nebyla.
Napsal jsem jim nejprve reakci. Už toto mé psaní mě nepříjemně rozrušovalo a zúskostňovalo. Také mi činilo jistý stres čekání na jejich proti-reakci na mou reakci. Ta přišla, a podle očekávání byla ještě drsnější než první hejt, což mě zranilo a naštvalo ještě více.
Takže už jsem pak postupoval klasicky: ihned jsem smazal jejich příspěvky a zablokoval oba dva.
A od té chvíle mám hédonistický klid.

A žil jsem pak šťastně až do smrti :-)

ALKOHOL A SLAST
Neplatí, že čím víc pijeme, tím víc slasti máme.
Slast roste až do určité hranice, řekněme čtyř piv desítek.
Ovšem i zde je někdy třeba pít pomaleji, dávat si pauzy, poklidně si "udržovat hladinku alkoholu": když prožívám, že mám zatím dost, jedno kolo piv např. vynechat, a posléze, když vnímám, že mi euforie z alkoholu opadá, ji zas "přikrmit" dalším jedním či dvěma pivy.
Po překročení hranice čtyř piv bychom už neměli pokračovat, slast si už nezvýšíme, naopak by klesala. Jiné je to u celodenního pití, tam můžeme vypít až 8 piv, ale je třeba pít pomalu a s velkým množstvím přestávek.
Také platí, že "nejšťastnější" je často první doušek prvního piva: máme totiž radost, že se "něco příjemného a vzrušujícího děje" (pijeme!) a jsme natěšení na další průběh.

Avšak někdy stačí i piva dvě, 4 jsou jakási hranice, není třeba jít až k ní.

bílé víno je někdy nepříjemně kyselé + tím, že je víno koncentrovanější než pivo, máme tendenci jej pít rychleji, což je pro slast spíš nevýhodné, také můžeme snáze zbytečně překročit onu míru...Možná je lepší červené víno: to není kyselé.



JAK POČÍTAT BUDOUCNOST?
Je třeba počítat s různými pravděpodobnostmi různých verzí budoucnosti.
Když si dám 12 piv, budu mít z toho vysoce pravděpodobně a déle více strasti než slasti - takže volba je jasná, nedávat si tolik piv.
Jinde to tak jasné není.
Mnohdy kvůli malému riziku strasti zanedbáme vysoce pravděpodobně velké množství slasti: když se nám třeba nechce na výlet s přáteli.
Jindy riskujeme zbytečně kvůli troše slasti, typicky u nějaké "bláznivé lásky".

OTÁZKA: "PROČ JE MOJE VLASTNÍ SLAST JEDINÝM DOBREM?"
vyplývá to z prožitku: když cítím svou slast, vím, že je to dobré. U ostatních tzv. "dober" jejich skutečnou hodnotnost = důležitost = významnost nevnímám, neprožívám, nezakouším: necítím hodnotu pravdy ani Pravdy, vzdělání, poznání, štěstí druhých, štěstí vlastních dětí a blízkých, pokroku lidstva či světa...
Toto vše je za hodnotné vydáváno pouze konvenčně, zvykově, iracionálně nebo na základě různých nepodložených a nepravdivých ideologií.
Některé z výše uvedených věcí mohou sloužit jako prostředky k získání skutečné hodnoty, tedy mého vlastního blaha/štěstí/spokojenosti/slasti, mnohdy je tomu však naopak: příliš mnoho vzdělání a studia spíše bolí a je namáhavé, tedy není slastné, ale naopak strastiplné...

JAK ZVLÁDAT HEJTRY A TROLLY?
nejlepší strategii nabízí Jan Votava, ale nejde užít vždy, někdy ale ano:
"moje strategie je překvapivě přepnout do vstřícného přátelského otevřeného módu; ale chápu, že nemusí být pro každého 🙂"
Dodávám, že Jan Votava nechce touto strategií nad někým lstivě zvítězit, "přerafičit ho", ale reálně a upřímně se s ním spřátelit...

Tato strategie dokonce může vést k spřátelení s hejtrem, které je silnější než běžná přátelství.

MOHOU NEUROVĚDY MĚŘIT SLAST A STRAST?
Aktuálně ne, jsou v této oblasti spíše "v plenkách", tedy na začátku výzkumu.
Měří - a vždy měřit budou - jen neurální koreláty slasti a strasti, nikdy ne slast a strast samu. Tedy jen hormony, neurotransmitery, elektrické výboje, elektrochemické děje na neurálních synapsích, architekturu, růst a degradaci neurálních sítí, nikoliv samotné subjektivní prožitky.
Ovšem mezi prožitky a jejich neaurálními koreláty existuje poměrně striktní, rigidní a systematická korelace.
Ale nestačí nám jen kvantitativní vylití jistého neurotransmiteru či hormonu v mozku či organismu, protože musíme znát mnoho individualizovaných neurálních sítí konkrétního organismu, abychom věděli, co asi prožívá: s různými sítěmi totiž reagují tyto chemické látky různě, potom také různý člověk díky tomu cítí něco jiného.

DOTAZ: "JAK VÍME, ŽE VÍC TRPÍME NEŽ JSME ŠŤASTNÍ A O KOLIK TRPÍME VÍC?"
Musíš pečlivě pozorovat vlastní prožívání a zjistíš to potom taky.
Jiná cesta na výzkum než pečlivá introspekce není. Jednou nám snad pomohou neurovědy, ta doba je však velmi daleko.
Jsme obvykle systematicky klamáni optimistickým zkreslením: naše paměť, naše hodnocení, naše retrospektivní hodnocení, naše předpovědi a očekávání nás optimisticky klamou a zavádějí.
Musíš pečlivě pozorovat alespoň 5-10 minut svého běžného prožívání.
Zjistíš asi, že strast je asi desetkrát častější než slast a v průměru 2,5 intenzívnější. Z toho plyne poměr 25:1 ve prospěch strasti.
U malých dětí nebo chronicky nemocných či smutných či mrzoutských lidí je poměr ještě mnohem horší, možná až 40:1 ve prospěch strasti.

DOTAZ: "JAK URČÍM POMĚR SLASTI A STRASTI, KDYŽ MÁM AMBIVALENTNÍ POCITY?"
Ony ty pocity se nikdy neprolínají v jediném okamžiku. V jednom okamžiku máme vždy jen jeden pocit, buď slast nebo strast, jen se to velmi rychle střídá ze slasti do strasti a zase zpět.

DOTAZ: "MÁM VYVOLAT INTERNETOVOU HÁDKU, KDYŽ SE NUDÍM"?
Spíše ne, protože hédonicky je v hádce větší strast.
Ale ne vždy: pokud danou osobu neznám a nemůže mi to v osobním životě vrátit, může to snad mít - za jistých okolností - pozitivní vliv, kdy je má nuda přebita příjemným euforicko-manickým radostným vzrušením z toho, že se něco děje, že je zde mikro-konflikt.
Jelikož však nejsme psychopaté, cítíme často u toho pocity viny, rozrušení, napětí apod. Hádka je vyčerpávající a je to stres skoro vždy.
Doporučuji se tedy nehádat, případně jen krátce "zaprovokovat", a potom to vzít zpět.
Ale musím uznat, že pokud jde o při s lidmi, co neznám a kteří neznají ani mě, může to být někdy zábavné.

ÚSKALÍ INTERNETOVÝCH DEBAT
Všiml jsem si, že i po předložení těch nejpádnějších argumentů druhá strana neřekla "Máš pravdu, mýlil jsem se", ale dál buď opakovala své nepodložené soudy nebo se - když už neodkázala argumentovat dál - jednoduše bez reakce odmlčela, i po dlouhé debatě třeba.
Tím debaty jakoby vyznívají do ztracena, což je hrozné...

HEJTŘI A TROLLOVÉ
Hned po ránu mě rozrušilo několik osobních negativních komentářů zde na facebooku.
Hédonicky jsem cítil strast. Ovšem byly v tom i záchvěvy euforie, slastného vzrušení, že se něco děje. Převažovala však strast, tedy negativní rozrušení.
Obvykle reaguji tak, že komentáře bez dalšího reagovaní rychle smažu a dále ignoruji.
Zkusil jsem jinou strategii: odpovědět.
Hédonicky je to horší, byť to má v sobě napínavost, kdy čekáte na to, jak na váš protiútok zareaguje druhý.
Každopádně je to vysilující + nelze vyhrát, internetové hádky mohou být nekonečné.
Doporučuji tedy negativní komentáře bez reagovaní mazat, pokud se tedy zrovna silně nenudíme (tehdy je dobré vyrobit si tímto menším konfliktem zábavu, která přebije nudu, ovšem i zde je nuda jakožto strast myslím přebita hádkou, která je nakonec ještě větší strastí, i když má v sobě i krátké záchvěvy radosti). Pokud nechcete mazat, převeďte alespoň diskuzi z osobní do věcnější roviny, jak doporučuje Jan Votava.

PROČ PŘESNĚ ODMÍTNOUT NOHAVICU? A PROČ PŘESNĚ SE MÝLÍ EXISTENCIALISTÉ?
Existují smutné melodie a depresivní textové ideologie, obojí probouzí smutek, ve spojení ještě více. Nohavica má obojí. Dopad textové depresivní ideologie je mnohem delší než dopad melodie.
Melodie probouzí smutek jen v době, kdy zní. Depresivní ideologie působí mnohem déle, skrze smutnou melodii, procítěný zpěvákův hlas a jeho silné depresivní charisma a auru slavného zpěváka ti sugeruje, že je pravdivá.
Pronikne do tebe tedy velmi hluboko, i když lže, a ovlivní tě nadlouho: falešný rozsáhlý systém zpěvákových přesvědčení se postupně stane tvým vlastním přesvědčením.
Nohavica nebo Bondy nebo Sartre nebo Camus nebo Filip Topol (Psí vojáci) byli inteligentní depresivní lidé, proto měli velmi rozsáhlý, sofistikovaný a komplexní systém těchto nepravdivých přesvědčení, který byl konzistentní, jen stál na nepravdivých základech a nebyl podložený.
Smysl života existuje: je to tvoje slast. Mýlili se tedy.
Existuje i objektivní zlo: je to tvoje strast. I zde se tedy svým relativismem mýlili.
Nejsme si navzájem odcizeni, vztahy nás naplňují, myslíme, cítíme, chováme se skoro stejně všichni, máme i stejné cíle, záměry, úmysly, touhy, chtění, frustrace, nejsme každý odlišný a uzavřený v sobě, naopak nás trvale pronikají názory i city druhých. Mýlili se tedy i zde.


Žádné komentáře:

Okomentovat

díky!