středa 16. listopadu 2016

sense of agency, ownership, pohyb A SVOBODNÁ VŮLE

A) sense of ownership (pocit vlastnění těla, toho, že mám či vlastním tělo)

- tělesná data + kontinuta jednoho souvislého zrakového objektu (zrakového těla), bez mezer v zrakovém prostoru

B) sense of agency (pocit autorství/konatelství/činitelství/jednatelství, toho, že kontroluji, řídím, ovládám tělo, jsem aktér či agent)

následnost dvou faktorů 1) a 2):

faktor 1) má různé typy:

a) věta (např. "pohnu rukou doleva") nebo slovo ("doleva")
b) vizualní představa pohybu rukou
c) tělesný vjem/datum (brnění, napětí, šimrání) té části těla, která se pak pohne
d) záškub (napětí, cuknutí mimických svalů, svalů hlavy) který je projevem nevědomě zpracované intence (záměru) pohnout rukou

(někdy je zde současný časový výskyt více typů, např. b) s c))

- a po tom následuje faktor 2):

pohyb, který jsme takto chtěli


ownership vede k tomu, že jsem tělo, zatímco agency k tomu, že mám tělo (dualismus)

C) co je to pohyb?

a) zrakové data - koordinový souběh barevných skvrn na relativně stabilním pozadí (a okolí) jiných barevných skvrn

b) tělesná data - různé napětí, uvolnění a jiná

jde většinou o časový souběh/současnost (časovou korelaci = společný výskyt) zrakových a tělesných dat, které se kontinuálně současně proměňují

- pohyb nevykonáváme, ale pouze se nám děje, jen ho vnímáme (přes korelaci tělesných + zrakových dat)

D) jak prožíváme tělo:

a) zrakové (viditelné) tělo - souvislý zrakový objekt viděný z jeho okraje/vrcholku (díky očím v hlavě)...nevidíme však své tělo jako uzavřený vizuální předmět/věc, vidíme jen podstatnou část jeho přední strany (nevidíme svůj obličej ani záda, ani zadní stranu hlavy) a vždy z vizuálního těla vidíme jen nějaké části (břicho, trup s nohama,...)

b) pocitové/pociťované/tělesné tělo: ale jde vlastně jen o nezávislá, izolovaná tělesná data z různých částí těla (nikdy necítíme celé tělo najednou, vždy cítíme jen konkrétní tělesné datum, které automaticky umisťujeme na konkrétní místo na těle či v těle)


Často dochází ke korelaci (časovému společnému výskytu) prvků zrakového a pociťovaného těla.


Proč vnímáme jako intimněji (osobněji, příměji) k nám patřící pocitové než viditelné tělo? Protože viditelné tělo jsou informace zvnějšku o povrchu (kůži, oblečení,...mmch. obvykle moc nerozlišujeme mezi svým nahým a oblečeným tělem, jakoby oblečení byla součást viditelného těla) těla, zatímco tělesná data (pocitové tělo) jsou informace zevnitř těla, o jeho vnitřní činnosti a stavu.

Vztah k tělesným datům je víc intimní, jako bychom jimi téměř byli a nikoliv je pouze měli. Sense of ownership je založen právě na tělesných datech a vede k představě, že jsme tělo.

Jsou pro nás intimní všechna tělesná data, nebo jen ta hodnotná (slast a strast)? Všechna, ale ty hodnotná ještě více, protože neutrální tělesná data jsou sice vnitřní/blízká/osobní, ale nezáleží na nich.

Proč je pro mě zásadnější tělesný vjem zevnitř mého těla než jeho zrakový obraz, byť by šlo o to, že na těle vidím obrovskou ránu? Protože zraková informace o těle je pohled na něj zvnějšku, zatímco tělesný vjem je zevnitř.

To však platí jen v rámci 3D fyzikálního konstruktu, kde se považujeme za 3D hmotný objekt "tělo", které má hranice tvořené kůží, výšku, váhu, objem a  prostor uvnitř těla a vně těla. Mimo tento konstrukt 3D prostoru a těla v něm neplatí to, že tělesná data jsou vnitřní a tedy intimnější než data zraková, která jsou jen vnějším pohledem na tělo (z vnější perspektivy).

Jaký vztah mám k datům? Jsem osoba/subjekt/entita, která je má, vlastní, cítí, zakouší, prožívá, vnímá, sleduje, je jejich svědkem/pozorovatelem, majitelem/vlastníkem, je k nim ve vztahu/relaci vlastnění, je jejich proživatelem? Ne, jsou zde jen data, objevují se, přicházejí a mizí, proměňují se, zanikají a jsou vystřídána jinými daty. Není zde žádné já, které by k nim mohlo mít nějaký vztah vlastnění či jejich mětí.

Ono uvnitř/vně těla vytváří i onen protiklad já/ne-já ve smyslu tělo/okolí(prostředí) těla, tedy tělo/ne-tělo, moje tělo/vnějšek (to, co není mé tělo, to, co nejsem já).

Mystické stavy mohou souviset s tím, že se přestaneme vymezovat jako tělo, přestaneme se od zbytku vjemového/prožívaného světa oddělovat hranicemi kůže tohoto těla.




"existovat znamená vnímat", "mít vědomí znamená vnímat": vlastně nic neděláme, nehýbeme se, jen vnímáme, i myšlení jsou jen sluchové vjemy...totální empirismus!




POJEM SVOBODNÉ VŮLE JE NEMYSLITELNÝ

Co je příčinou mého tzv. svobodného rozhodnutí či volby? Nějaký důvod, motiv, záměr, účel, kritérium, které má zas svůj důvod, a ten zas svůj důvod ap. V kauzálním řetězci důvodů však nejde jít do minulosti do nekonečna, jednak kvůli tomu, že jsem vznikl, a nemám tedy nekonečnou minulost, také proto, že naše konkrétní volby a rozhodnutí netrvají tak dlouho, ale mají svůj počátek, kterým je nějaký motiv či důvod, jehož příčinu neznám a vznikl zřejmě v nevědomých procesech mozku nebo působením vnější příčiny.

Dále, kdyby i v kauzálním řetězci důvodů do minulosti do nekonečna jít šlo, nebyl bych jeho příčinou, protože jsem minimálně směrem do minulosti konečný. Kdyby se řetězec naopak někde v minulosti zastavil, nešlo by o svobodně zvolený důvod, ale o nezapříčiněný, a tedy bezdůvodný, nahodilý, nepochopitelný důvod. Šlo by o důvod, který by sám neměl žádný důvod.
Jak tedy vypadá mé tzv. zdůvodněné rozhodnutí? Má důvody, jejichž první a často ani další příčiny neznám. Prostě něco najednou začnu chtít, tedy si začnu myslet, že je důležité něco udělat. První uvědomovanou příčinou takovéhoto chtění může být vjem, napětí, uvolnění, obraz, věta či slovo vnitřní řeči, cuknuti, trhnutí.
Chtění je kombinací napětí a uvolnění spolu s formulací cílů, prostředků a plánováním akce k dosažení chtěného cíle, včetně kombinování možných překážek a alternativních scénářů budoucnosti.


NAŠE MYŠLENÍ SE NÁM DÁVÁ SKORO JAKO KDYBY MLUVIL NĚKDO DRUHÝ
Naše myšlení je vnitřní řeč či vnitřní hlas, jde o kvazizvuky doplňované napínáním a chvěním hlasivek či mluvidel v krku. Není to tedy příliš odlišné od toho, když mluví nahlas druhý člověk. Také slova a věty jsou stejné, jen víc zkratkovite a méně artikulovane.
Také se slova a věty vnitřního hlasu objevují samy od sebe, bez vnímatelné příčiny, stejně jako v případě, když mluví jiný člověk.

JE UVOLNĚNÍ BEZCENNÉ?
Jde přece jen o uvolnění tělesných svalů, má tedy smysl?
Ano, je to jediná pozitivní hodnota, kterou máme. Mozek ho automaticky přiřadí k nějaké části, obvykle svalové, našeho zrakového těla, ale samotný prožitek je netelesny.
Pokud je intenzivní, je velmi krásné, což je metafora pro jeho velkou důležitost a cenu. Lidé po těch chvilkach velkého uvolnění touží, náš motivační systém je tak nastaven. Důležitější je však delší, i když slabší uvolnění, kterému říkáme spokojenost, přináší totiž nakonec víc uvolnění.

ŽIJEME V REPREZENTACI?
Ano. Žijeme v proudu kvalii, tedy subjektivních smyslových dat, z nichž konstruujeme model 3D fyzikálního světa, a usuzujeme, zřejmě správně, že smyslová data jsou jeho velmi nedokonalou reprezentací, kopií, která je jím kauzálně způsobena působením na naše smyslové receptory, tedy oči, uši ap.
Nejde svět pojimat jako naivní realisté, pragmatiste, fenomenologove jako Jan Patočka a myslet si, že je totožný s našimi vjemy. Jsme od světa oddeleneni vjemy či reprezentacemi v našem těle, které nám ho nedokonale a často až zkreslene reprezentují. Nejsou to jeho dokonalé kopie či mapy, modely, fotografie, ale spíše stopy, nebo lépe jen stopy stop jeho kauzalniho působení na nás.

Žádné komentáře:

Okomentovat

díky!